abtp_forsaken

Proč stojí za přečtení Assassin’s Creed: Forsaken

„This old dog has a bone to pick…“ Dnes na téma Assassin’s Creed: Forsaken.

Přemýšlel jsem, jak si tak nastudovat příběh Assassin’s Creed: Unity, aniž bych se musel glitchfestu vystavit osobně. Po pokusu shlédnout záznam na Youtube a čelnímu střetu s pár hereckými výkony jsem si po vzoru svazáckého náborového plakátu řekl ne, radši knihu, a sáhl po už tradiční Bowdenově novelizaci. A celkem mile mě překvapilo zjištění, že není špatná.

Deníkové vyprávění přeskakující mezi Élise a Arnem je sice zmatečné, ale zároveň docela živé, a backstory, kterou jsem tím získal, jsem v žádném herním záznamu neviděl, takže si troufám tvrdit, že tam ani není. Teď mě jenom tím spíš bude štvát, že Assassin’s Creed: Rogue se svého neforemného paperbacku nedočkal.

A čím víc jsem si četl, tím víc jsem si říkal, že by stálo za to nějak připomenout tu jednu konkrétní knížku, která v Oliveru Bowdenovi zlomila tvůrčí talent tímhle směrem.

Tady je na místě varování, že byť jsem se snažil velkých spoilerů vyvarovat, následující text částečně vyzrazuje některé prvky zápletky Assassin’s Creed III. Čtěte na vlastní nebezpečí.

Dva roky starý Assassin’s Creed: Forsaken (v češtině pod názvem Opuštěný) byl kdysi docela převratná věc. Jde o knihu výrazně jinou, než jsou starší tituly v sérii. Zatímco předchozí díly byly sice cílené na jednoho protagonistu, postrádaly klíčovou osobu – vypravěče. Od Renesance až po Tajnou křížovou výpravu byly asasínové v centru dění, ale vždy šlo spíš o strohý výčet toho, co se kolem nich právě děje, navíc vyprávěného stylem herního questlistu. Vylez na važ, zabij Templáře, mluv o konspirační teorii, memory complete.

Tady ale místo pokusu o velký a ve výsledku plytký historický román dostává čtenář do ruky skromný deníkový zápisek, který obrátil kormidlo knižní série zcela jiným směrem, v němž zmíněná Unity i o rok starší Black Flag zdárně pokračují.

Meeting_the_Bulldog

Novelizace videoher jsou specifická a obtížně čitelná bestie, alespoň co se jejich rodokmenu týče. Jde o dílo licencované, za kterým stojí velké studio a předloha, k níž nezřídka kdy píše scénář více lidí, co si navzájem občas nevymění ani dobrý den, natož nějakou představu o koherentním narativu. Zároveň se těžko odhaduje i míra vlivu, kterou autoři na své vlastní dílo mají. Některé romány jsou psané za přísného ostřížího dohledu samotného scenáristy hry, nebo se na nich dokonce sám podílí (The Last of Us: American Dreams). Některé píší profesionální najatí spisovatelé, kteří většinou dostanou základní zápletku předepsanou z vyšších míst (jakýkoli Warcraft nebo StarCraft román). Většinou se alespoň podle jména dá odhadnout, která z variant je alespoň pravděpodobnější, když už ne správná.

Jenže Assassin’s Creed tvoří výjimku; je do obrovského nadnárodního kolosu svého studia vetknutý tak hluboko, že ho člověk musí vyrazit hledat s důlní výbavou. Stačí se podívat na tiráž. Autor obálky: Ubisoft. To svým způsobem dokonale reprezentuje jakoukoli knihu (ale i jiné tvůrčí dílo), co v sérii vyjde. Protože vlastně nevyjde. Naspawnuje. Blizzard je na dílo svého Samwise Didiera hrdý. David Gaider či Patrick Weekes jsou Biowarem vystrčení do popředí jako konkrétní tvář za konkrétním spisovatelským počinem. Ubisoft mlčí.

I autorský pseudonym Olivera Bowdena je nalepený na obálku jako nějaká všeříkající zkratka. Jenže co má znamenat? „Tuhle knihu napsal Oliver Bowden na námět, který jsme mu poslali.“ nebo snad „Oliver Bowden je ten nebožák, kterého jsme ukecali, aby nám nadatloval do psacího stroje pevně danou zápletku, se kterou se nesmí hýbat, a kterou mu nadiktoval narkoleptický gibon.“? To nikdo netuší. První čtyři knihy v sérii odkazovaly na variantu číslo dvě (a zvlášť Tajná křížová výprava na ni trpěla jako zvíře, čtenář v závěsu hned za ní).

Forsaken šlape jinudy. Knihu najednou vypráví osobní deníková zpověď ne herního protagonisty, ale postavy vedlejší, ke které zápletka předlohy jen zběžně nahlédne a pak utíká jinam se stejnou elegancí a stylem, s jakými se extrémně stydlivý člověk pokouší o voyeurismus. A to mě dloubněte do oka asasínskou čepelí, ono to funguje.

Předchozí tituly skýtaly velmi málo překvapení. Renesance, Bratrstvo i Odhalení se od příběhu asasína Ezia Auditoreho tak, jak ho předestřely herní předlohy (Assassin’s Creed II, Brotherhood a Revelations, v tomto pořadí) v podstatě nelišily. Občas rozvinuly, co si ústřední hrdina myslí nebo co cítí, ale hry (a nejspíš pokyn shora) držely romány v tak těsném sevření, že vybočit s z mantinelů se prostě nedělalo. Tajná křížová výprava se občas opovážila postrčit vpřed i něco, co ve hrách nebylo, a právě ty části byly osvěžující a zajímavé. I tak se ale většinou své délky spokojila se suchým papouškováním herního skriptu. (A mluvíme o skriptu k prvnímu Assassin’s Creedu. Schovám vám kus provazu, až si to po přečtení budete chtít hodit na větev hned vedle.)

Assassin’s Creed III, kterému je Forsaken dodatkem, tak měl dost mizernou výchozí pozici. Fanouškovská základna byla z nového protagonisty Connora Kenwaye dost rozmrzelá i bez rýpání v otevřené ráně, a zájem číst cokoli o jeho dalším životě tak v podstatě neexistoval. V Ubisoftu tohle předjímat při psaní námětu sice nemohli, i tak se ale Connorovi vyhýbá a místo toho se soustředí na jeho otce, Haythama. Formou Haythamova deníku je tak poměrně překvapivě před čtenářem příběh, který je i pro ostříleného hráče prolezlého asasínskou sérií skrz naskrz nový a neznámý.

Juan's_Journal

Zápletka samotná je starého osvědčeného modelu. Malý chlapec vyrůstá v absolutním obdivu vůči svému otci, který ho připravuje na velkou budoucnost. Než ta ale přijde, nastane tragédie, chlapce se ujme otcův přítel a vychová ho k úplně jinému ideálu. Desetiletý výrostek dospěje v řádového agenta a později i velmistra Haythama Kenwaye. Jeho cesta ho z rodné Anglie vede do zámořských kolonií právě ve chvíli, kdy se celý kontinent začíná nezadržitelně řítit do náruče americké války o nezávislost.

Plán mu vychází na sto dvacet procent, stihne se i zamilovat, pak mu ale život párkrát podrazí nohy, Kenway zjistí, že důvěra se nevyplácí, a když se po pár letech setká se synem, o němž ani nevěděl, že ho má, a který stojí na opačné straně názorové a filozofické barikády, nastává víceméně očekávané historické drama.

Je to stará a dobře vyšlapaná cesta, a zvraty v příběhu nejsou nijak šokující nebo nepředvídatelné. Ale právě deníková forma dodává celé věci na určité upřímnosti. Poprvé v celé sérii nám není předkládána sterilní suchá dějepisná pravda (napneme-li význam tohohle slovního spojení na to, co se tím obvykle v asasínské sérii myslí), ale události zabarvené, zkreslené a pokroucené konkrétním úhlem pohledu. Žánrovou slepotu do značné míry omlouvá nejdřív mladická naivita, následně sveřepost a zaslepenost, která se Haythamovi v pozdějším věku stává vlastní. Mezi jednotlivými zápisky jsou i několikaleté pauzy a jejich tón se postupně vyvíjí, jak se z přemýšlivého mladého muže stává životem zrazený koloniální velmistr. A pak se najednou zase vracejí k měkčím tónům, jak si ten starý cynický chlap tváří v tvář idealismu svého syna vzpomene na ty, které měl kdysi vlastně docela rád.

Je to jednoduché, ale zároveň se Bowden velmi dobře brání tomu, aby jednoduché bylo i levné a prvoplánové. Těžko říct, jestli mu prostě jen sedlo prostředí americké revoluce, Haytham mu byl charakterově blízký nebo se sešly hvězdy v nějaké záhadné konstelaci, ale výsledek působí, jako by ho nepsal ten samý Oliver Bowden, co je podepsaný za předchozími tituly.

Digweed's_Fate

Knize ovšem dost ubližuje kostrbatý a veskrze nečeský překlad (Kateřina Niklová, která ho má na svědomí, sice odvedla výrazně lepší práci, než například na guildwarsovském Ostří osudu, ale na druhou stranu není až tak těžké trumfnout takové věty jako „Půjdu po Destroyerovi of Life.“). Už původní název, kterému dělá česká mutace velmi nepřesného sekundanta, v tomhle ohledu napovídá, že se překládalo slovníkem, nikoli hlavou.

Text totiž není přeložený, ale takřka zkopírovaný, slovo od slova. To ústí ve věty, co jsou sice technicky v českém jazyce, ale nejsou česky (zrovna já bych na tohle téma poučovat neměl, I know, but… ). Kniha je plná výroků s anglickým syntaxem, důrazy jsou kladené sice na správné slovo, ale špatné místo ve větě, a podobně.

A kde naopak překlad na doslovnosti ztrácí je výrazová barvitost postav. Naprosto všichni se vyjadřují slušně, místy až knižně. Zatímco u Haythamovy prózy erudovaného anglického gentlemana je to na místě, u mnohých je hyperkorektnost, kterou překladatelka a redakce knihy aplikovaly naprosto nepříčetně, k smíchu. Včetně Thomase Hickeyho, který má být sakra pologramotný buran a mluvit, jako by sotva na předminulé stránce vylezl ze stáje a odnaučil se bučet.

Některé věty zní neskutečně. Ve chvíli, kdy se jeden ze strážných naváží do Haythama a jeho poloindiánského syna větou „Ah, tasted of the forest fruits, have ya?“ (tedy něco jako „Á, tady někdo zjistil, jak chutná divočina, co?“), je v české verzi knihy fráze tak strojená, tak strojová, že to vyzní, jako by hlavní hrdina navštívil festival s degustací lesního ovoce.

Dá se to do určité míry pochopit. Překladatelská esa kategorie Viktora Janiše jsou prostě a jednoduše na obyčejný cash-in herní novelizace asasínského řádu příliš drahá. A ani Opuštěný není žádným velkým spisovatelským veledílem. V rámci své série ale představuje přelomovou změnu, co překročila svůj vlastní stín a je bez problému stravitelná i pro čtenáře, kterým toho asasínské reálie moc neříkají. A těm, kteří jsou do série zažraní tak hluboko, že si i chleba krájí skrytou čepelí, poskytuje nový náhled na příběh, o němž si mysleli, že ho důvěrně znají.

Samotný čtenář je v podstatě utvrzený v roli, kterou si přinesl z herní předlohy. Znovu je v kůži Connora a, jak napovídají prolog a epilog knihy, nachází otcův deník, díky čemuž vidí i na opačnou stranu konfliktu, než na které celou dobu stál. Deník je čtenáři odkázaný stejně jako Haythamovu synovi. „Předkládám ti pravdu, Connore, dělej s ní, jak uznáš za vhodné.“

A právě určitá odzbrojující upřímnost, která zlidšťuje už ohraný asasínsko-templářský konflikt, je pro Forsaken největší devizou. I když není zdaleka tak revoluční jako jeho dobová kulisa, za krátký výlet do Nového světa stojí. Dejte mu šanci. Jenom to pokud možno udělejte v angličtině.


V článku jsou použity ilustrace z aplikace Assassin’s Creed: Initiates odkazující na zápletku knihy.

Changer

Changer

Autor je multiplatformový hráč, komiksák a příležitostný novinář.
Changer

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *