U4-main

Recenze Uncharted 4: A Thief’s End

Od roku 2007 toho mnozí z nás prožili s Nathanem Drakem hodně. Našli jsme El Dorado, poprali jsme se se srbským teroristou o bájný strom života, pohřbili jsme v písku Atlantidu pouště. Teď před sebou máme údajně tu úplně poslední výpravu. A taková by měla stát za to.

Trvalo to o něco déle, než studio původně čekalo, ale chronologicky i v pořadí pátý díl (čtvrtý byl Golden Abbyss, kdybyste zapomněli; kontraintuitivní číslování berte jako polehčující okolnost) série o v dnešní době dávno kultovním mladém dobrodruhovi indianajonesovského střihu je konečně tady. Což pravděpodobně tak jako tak víte, protože vyhnout se marketingovému náporu Sony v posledních dnech v podstatě nešlo.

Naughty Dog měl před sebou tak hned tři nelehké mety: nenechat si podrazit nohy vlnou reklamně živeného vysokého očekávání fanoušků, překonat nebo alespoň dotáhnout svůj předchozí cenami ověnčený magnum opus The Last of Us a postarat se, aby to poslední dobrodružství Nathana Drakea bylo opravdu to bezkonkurenčně nejlepší. Going out with a bang a takové ty věci.

Na otázku, jestli se jim to povedlo, bych trochu rozpačitě odpověděl „ano i ne“.

Než se ale dostanu k tomu proč to tak je, dovolím si jedno varování. Říkám vám tu na rovinu, že byť jsem se vyhnul prozrazení děje nebo jeho zvratů, zabývám se v recenzi popisem věcí, které v žádném traileru nebyly, takže pokud chcete skočit do Nateova dobrodružství zcela informačně nepoznamenaní (což bych doporučoval), následující text by vám tento úmysl mohl narušit.

Píše se rok 2014 a Nathan Drake pověsil řemeslo na hřebík. Se svou ženou Elenou žije spořádaný život, má obyčejnou práci, kde se po nikom nestřílí a s nikým nepadají letadla, a k domácí idyle snad chybí jenom pořídit si psa a rybičky.

Uncharted™ 4: A Thief’s End_20160510013955

Příležitostné nabídky k dobrodružnějším podnikům svědomitě, byť s určitým sebezapřením, odmítá, protože Eleně kdysi přísahal, že kariéru lovce pokladů nechal jednou provždy za sebou.

Bývalo by mu to snad i vydrželo (a hra by to byla pak hodně krátká), nebýt toho, že se mu náhle do života vřítí jeho patnáct let mrtvý (alespoň oficiálně mrtvý) bratr Sam s tím, že jestli mu Nate okamžitě nepomůže, bude v nejbližší době mrtvý ještě jednou a tentokrát napořád. Vypuká tak velkolepá výprava za tajemstvími legendárního „krále pirátů“ Henryho Averyho a mytické utopické kolonie Libertalia, v níž měli mořští hrdlořezové všech věků a kategorií žít v míru a pokoji, sdílet všechen lup a pěstovat kytičky. V zásadě fajn pirátské dobrodružství, pokud ho nebudete chtít nikdy citovat jako zdroj informací v hodině dějepisu (protože i kdyby Henry Avery opravdu přežil vlastní smrt zaznamenanou v roce 1699, což klidně možné je, a založil Libertalii, těžko by k jejím zakladatelům patřila Anne Bonnyová, když se teprve o rok později narodila – pokud nebyla extrémně pokrokové dítě, samozřejmě).

Hon za největším pirátským pokladem všech dob vede přes několik rozmanitých území na různých kontinentech, a je dobrou záminkou, proč brouzdat po jedněch z nejhezčích (byť nepříliš intuitivně složených, ale to je tak nějak part of the fun) herních lokacích, které jsem v poslední době viděl. Mapy jsou obrovské, členité, vyvedené do posledního detailu a tým jejich designérů zaslouží ten největší metál, který ve skříni najdu. Jenže v nich tkví jeden z prvních větších problémů.

Zatímco se od… určité nejmenované doby úzkostlivě měří hry pomalu na vteřiny, aby nebyly příliš krátké, málokdo myslí na to, že opačný extrém nemusí být o nic lepší. Stopáž Uncharted 4 natahují právě ona obrovsky rozlehlá místa, která vybízejí k prolézání i těch posledních zákoutí, protože je v nich jistě něco schované. Jenže ono tam většinou nic není. Vůbec nic. Ani collectibles, ani byť jednovětný komentář. Působí to natolik rozvlekle a roztahaně, že se mi nechce věřit výslednému timeru 13:52, protože jsem se u toho plahočil skoro 24 hodin.

Uncharted™ 4: A Thief’s End_20160510154226

A tenhle dojem ještě podtrhává scénář, který je na začátku podivně rozškubaný na několik ne tak docela souvisejících částí. Hned v úvodu jsou vzájemně vnořené hned tři timeskipy (a dva z nich jsou půlené, takže se z nich zbytek dozvíte až posléze), z nichž minimálně ten úvodní je naprosto zbytečný – na dramatický flashforward do cca poloviny děje v hlavní roli s roztřískaným dopravním prostředkem mi stačí Among Thieves, děkuju pěkně. Tím hůř, že právě Among Thieves ten svůj zvládl o řád lépe.

Částečně by se to nejspíš dalo omluvit tím, že The Thief’s End měl dost komplikovaný porod. Poté, co studio náhle opustila autorka celé série Amy Hennigová se údajně (alespoň dle vyjádření Nolana Northa) vyhazovalo osm měsíců již hotové práce od scénáře přes motion capture, a vysvětlovalo by to alespoň trochu, proč mají některé části příběhu tak podivný patchwork efekt.

A Neil Druckmann, který otěže story directora přebral, není Amy Hennigová. Je to talentovaný autor (jak nám dokázal jeho samostatný debut The Last of Us), ale chybí mu její zkušenost a občas i cit pro postavy – trochu pochopitelně, jelikož je pouze přebírá.

Je i trochu paradox, jak moc se The Thief’s End pokouší vydělit od svých předchůdců – soundtrack místo Grega Edmonsona dělá Henry Jackman (a výsledek je tak výrazně filmovější), hra má zcela jinou filozofii ohledně nadpřirozených elementů,  v menu vůbec poprvé nezní Nate’s Theme (a mě samotného překvapilo, jak moc mi tam chybí), a tak dále. Přitom je tu přehršel nejen volných odkazů, ale i doslovných citací předchozích dílů i The Last of Us: neprobádaný opuštěný ostrov na jižní polokouli, kterému někdo úmyslně vytopil osídlení (Drake’s Fortune), zbastlený skok z vozidla unášeného proudem a panikařící parťák na břehu (The Last of Us), hřbitov lodí (Drake’s Deception), obrněný vůz s kulometem pronásledující hrdiny uličkami města (Among Thieves, The Last of Us), kapitola s promrzlým Natem ztraceným na nehostinném místě (Drake’s Deception)…

Uncharted™ 4: A Thief’s End_20160510135520

Citování navzdory trvá neskutečně dlouho, než The Thief’s End začne být opravdu… well… Uncharted. A to je nakonec asi ten největší problém. Spolu s prázdnými mapami to totiž rozptyluje a dává hráči prostor přemýšlet a nimrat se v absolutních prkotinách, protože hra samotná ho není schopná důkladně zabavit. Nejsou to pak jen triviální úvahy o tom, proč byli piráti tak pokrokoví, aby na úplně všechny bedny instalovali dopravní kolečka, ale i takové myšlenky jako jestli příběh vůbec dává smysl nebo jestli to či ono není plot hole (Nate, máš u pasu lano, opravdu nemusíš jít dál sám jenom proto, že se tvým kámošům pod nohama rozpadlo stupátko a na zeď za tebou je to moc vysoko).

Zároveň tím nefunguje pacing, který je v úvodu jednoduše dost rozbitý na to, aby si člověk až příliš snadno uvědomil, že jde o lineární exploration simulátor, který zbraně dovoluje pouze v určených místech, kde na vás nepřátelé naběhnou v těsně ohraničené, byť sympaticky členité aréně. (A tady bych rád některým nejmenovaným kolegům jízlivě připomněl, že přesně za tohle mimo jiné před rokem tepali do The Order: 1886, ale tady těm samým naprosto totéž absolutně nevadí. Fanouškovské hypester-brýle jsou očividně velmi silně růžové.)

Obecně se velmi špatně brání pocitu, že předchozí díly spoustu věcí zvládly lépe. Poklady zase nejsou ingame model ale divný glowy blip. Není využitý potenciál z Golden Abbyss, že by collectible treasures měly nějaký komentář, funkci nebo bližší vztah k příběhu (trochu to napravují dopisy, poznámky a pirátské nóty fungující á la The Last of Us). Granáty zase nejdou házet zpátky. Multiplayer, jakkoli je jinak svižný a zábavný, postrádá splitscreen (byl v Drake’s Deception) i co-op adventure mód. Plány do budoucna jsou sice ambiciózní, ale v současné době je prostě nejvíc vidět omezený pool postav a kýbl vanity itemů korunovaný horou klobouků, za kterou by se schovalo i Team Fortress 2.

Bylo by strašně snadné si teď nad celým Uncharted umýt ruce, ale nebylo by to fér. Nejde mu zapomenout ani to, že i když to trvá, v jednu chvíli The Thief’s End  ten nárok na zbytek svého názvu mít začne. A jakmile se motivy Uncharted vrátí, přinášejí s sebou všechno to, co mám na téhle sérii po čertech rád. Příběhové tempo, oblíbené a dobře zpracované postavy, velkolepé ruiny, staletí staré záhady. Sam jako Nateovo zrcadlo funguje výborně a Nateův komplikovaný vztah k jeho ženě (a k sobě samému) dodává příběhu vítaný zralejší podtón.

V takových chvílích jeden zalituje, že branching dialogy skončily naprosto nevyužité a nakonec jsou jen proof of concept pro možné budoucí použití v jiných hrách.

Uncharted™ 4: A Thief’s End_20160510120202

Ve chvíli, kdy si vás hra pak dostane do kýžené nálady, je pak zatraceně snadné rozverně trajdat po starobylých zříceninách a mít dětinské nadšení pro dobrodružné a hravé puzzly, které by komplikovaností vlastních mechanismů měly svým starověkým autorům vynést posmrtně diplom z MIT. Zase je to to staré dobré akcí nabité dobrodružství s velkolepými, ale zároveň ne prvoplánově hloupými momenty. Zase je radost spolu s Natem dávat dohromady příběh místa plného obrovského bohatství a zjišťovat, kde se všechno pokazilo natolik, že ono místo už není na mapě. A jakmile se Naughty Dog s tímhle pocitem jednou zakousne, až do samého konce nepustí.

Jestli je to volba promyšlená nebo prostě šťastná těžko říct, ale na každý pád je to volba dobrá. Právě finále totiž s většinou lidí zůstává nejdéle.

Jak zmíněno výše, rozloučení by měla stát za to, zvlášť pokud se do maskotovského důchodu poroučí postava, v rámci jejíž propagace Sony neváhá vyrazit dost peněz, aby oblepilo třičtvrtě Londýna od telefonních budek po doubledeckery.

Uncharted se rozhodně neloučí žádným propadákem, ale solidním zážitkem, který si mezi nejlepšími tituly playstationovské stáje rozhodně své místo najde. Je ambiciózní, je vizuálně nádherný, je nabitý akcí tam, kde se to ve finále nejvíc počítá. Jak Among Thieves, tak Drake’s Deception (a v některých ohledech i Drake’s Fortune) byly však ucelenější, lépe dávkované. Odečteme-li vizuální stránku, pokud hledáte jen to nejlepší a už vlastníte The Nathan Drake Collection, nejspíš dojdete k tomu samému závěru jako Nate: že někdy na vás ten větší poklad už dávno čeká doma.

I tak ale jeden nemůže než uznale pokývnout a vyhlížet, co herní perlorodka se značkou Naughty Dog předvede příště. Máme se na co těšit. Stačí se podívat na Thief’s End a vidět, jak daleko to dotáhl jeden malý developer plošinových skákaček od doby, co zkusil štěstí a pustil na trh svůj první akční dobrodružný shooter.

Uncharted™ 4: A Thief’s End_20160510161927

Sic parvis magna.

+ Vizuální pornografie prvního řádu
Absence některých už zavedených mechanik
Roztříštěný začátek a hodně pomalý rozjezd
+ Silný závěr

P.S.: Pokud rozumíte anglicky, český překlad si tentokrát spíš nechte vypnutý.


Pod záštitou Sony Computer Entertainment vydal hru developer Naughty Dog. K recenzi byla použita kopie pro systém PlayStation 4.

Changer

Changer

Autor je multiplatformový hráč, komiksák a příležitostný novinář.
Changer

2 komentáře u „Recenze Uncharted 4: A Thief’s End“

  1. Tak s tim zacatkem musim souhlasit, opravdove uncharted zacne v podstate az kapitola ve skotsku, predtim je to takova natahovana kase,ale chapu tvurce o zasveceni hrace do deje a postav, jinak grafika me prijde neskutecna, krome prvni kapitoly to jsem si rikal ze to je uncharted 3 v hd :D, jinak dobra recenze

    1. Ono to imho totiž mělo začínat až tím třetím timeskipem, ten druhý se tam nejspíš dodal po přepisu (mám takové tušení, že Sam nebyl v původním scénáři bratr, alespoň ne vlastní bratr) a ten první je spíš případ „lék horší než choroba“, kdy ho použili na kompenzování neakčnosti zbytku úvodu.
      Jinak voda v nočním nasvícením byla dost divná, to je fakt. Ale jak se objeví stará rozbitá architektura, otevřené levely se zelení, husté džungle… mám tu asi 90 náderných scenery porn screenů, kdybych chtěl, můžu s tím vytapetovat celou recenzi 😀
      A díky. Vždycky potěší.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *